Rutiny a poker night

 Ahoj, nechala jsem to tady spát docela dlouho, co? Tak to pojďme napravit. Užijte si malý vánoční dárek. Nejdříve možná rychlé shrnutí, co všechno se od minule změnilo. Svůj byt jsem pronajala a velkou část svého oblečení věnovala charitě. Bydlím teď naplno u Milana, ale moc místa na své věci vyčleněno nemám, tak jsem musela prioritizovat. Pracovně jsem se trochu posunula a teď je náš tým po celém světě, takže máme jen jeden společný call týdně, jinak každý pracujeme samostatně. Pracuji tak teď výlučně z domova, což Milanovi dost zjednodušuje mou kontrolu. Také jsem dostala obojek. Je to decentní, ale pevný řetízek s očkem ve předu. Nic netušící zřejmě nebudou nic tušit ani ve společnosti, ale zároveň je možné mě ho použít k mojí fixaci a nepřetrhne se. Mám ho na sobě téměř nepřetržitě. Tady je jeden můj zápisek z léta.

Vězení na horách

 Přemýšlela jsem, proč mě to teď tolik netáhne psát. Náš vztah s Milanem se ustálil a přestože mě to neustále baví a žádný z každodenních rituálů mi nepříjde nudný a každé mučení je stále velmi intenzivní, nevím, jak o tom psát nově. Nejde tedy o to, že bych zážitky neměla, nebo by byly fádní, ale vytrácí se z nich selfbondage a prvky nového, na kterých tento blog stál. Zkusím to tedy trochu oživit, ale sama nevím, jak to půjde. Minulý víkend mě Milan vzal na hory. Tedy to jsem si myslela, když jsem si balila věci.

Výlet za teplem

Když jsem se chystala přidat nový příspěvek, zjistila jsem, že jsem v létě omylem nechala celý tento svůj zážitek jako nezveřejněný. To tedy teď napravuji a další přidám zhruba za týden. Celé to začalo tím, že jsem dostala přesný seznam oblečení, které si mám nabalit, a časem odjezdu. Několikrát jsem se Milana ptala, co se chystá, ale pokaždé jsem se akorát doslechla, že nemám být zvědavá, že je to překvapení a že se mi to bude líbit. Když to tvrdí Milan, tak tomu samozřejmě věřím. Stejně jako tomu, že určitě existuje dobrý důvod, proč v mém seznamu úplně chybí jakékoliv hračky.

Označkovaná závodní kobyla

Myslím, že nejsem snad žádná drama queen a rozhodně se nevyžívám v žárlivých scénách. Tím myslím z obou stran. Zároveň je ale opravdu hezké vidět, když chlap jasně dá najevo, že jste “jeho”. A protože víte, že v Milanově bytě to chodí trochu jinak, než ve většině českých domácností, asi nečekáte popis nějaké klasické žárlivé scény, nebo co to vlastně normální lidé dělají. Slovo žárlivost jsem nejspíš tedy vybrala špatně, ale rozumíme si.

Stále se zvládnu svázat sama

Dnes to bude trochu stručnější, tak se nezlobte ;)

Mám svou práci hotovou a stojím v před Milanem v jeho pracovně. Vidím, že se na něco soustředí a tak se snažím stát rovně, ruce sepjaté za zády a nerušit ho. 

“Překvap mě!”, řekne, pokyne hlavou k hromadě provazů na skříňce a ihned se vrací ke své práci. Potichu se probírám provazy a přemýšlím, co by mu udělalo radost. Nechci ho rušit doplňujícími otázkami a tak sama vyhodnotím, že si budu muset vystačit jen s tím, co je v místnosti. Zároveň je mi jasné, že pokud bych si jen svázala nohy a ruce, byl by sice překvapený, ale rozhodně by to nebylo překvapení jaké si představoval.

Holka ze skříně

Také se vám týdny doma slévají v jeden? Teď je to tedy alespoň u mne lepší, protože konečně začalo být hezké počasí. Předtím ale bylo mým hlavním záchytným bodem pondělí, kdy jsem se vždy vypravila do svého bytu, abych si vyprala a nabalila nové věci na další týden. Ano, stále jsem u Milana a stále v režimu návštěvy, která za sebou musí nechávat co nejmenší stopu. Dnes ale nechci psát o běžných každodenních rituálech, ale naopak o tom, kterak mi Milan splnil jeden z mých snů.

Perná sobota

Sobotní probuzení byl šok. Nejen, že jsem byla svázaná, to bych si brzy vzpomněla, jak k tomu došlo, ale navíc jsem na hlavě měla kuklu, díky které jsem nic neviděla. Myslím, že i na ni bych si po chvilce vzpomněla. Já se ale probudila v naprosté panice, protože mi mužské ruce zakrývaly nos a pusu a já nemohla dýchat. Snažila jsem se bojovat, ale byla jsem příliš dobře svázaná. Ve tmě a zmatku uvnitř hlavy jsem měla problém pochopit, co se vlastně děje. Abyste rozuměli, na hry s dechem nejsem totiž vůbec zvyklá. Proto to byl pro mě takový šok. Když mě Milan nechal konečně nadechnout, ležela jsem na posteli a potřebovala několik minut, abych se uklidnila a zvládla zpracovat, co se právě stalo.